Stručný úvod do historie trampské písně ...

Co je to vlastně "trampská píseň"?
Každý už jistě slyšel v tom směru mnoho různých definic, povětšinou bezcenných, protože nepodložených ničím jiným, než něčím osobním přesvědčením.
Sledoval jsem kdysi zanícené folkaře, jak s nezdolným přesvědčením a odbornou erudicí hodnou lepších věcí tvrdili, že trampská píseň, jako taková, neexistuje, že je to jen určitá okrajová odrůda folku, že nelze přesně definovat ani co je to tramping, natož pak co je to hudebně ta "trampská" píseň.
Sledoval jsem rovněž s jistým pobavením a sympatiemi jejich oponenty, obvykle přesvědčené trampské tradicionalisty, často aktivní hudebníky různých kvalit, kteří běžně argumentovali tím, že trampská píseň je to, co vzniká, hraje se a zpívá (a tedy existuje) u trampských ohňů, bez ohledu na nějaké hudební škatulkování.

Obecně lze konstatovat, že obě strany zmíněného sporu mají svou pravdu. Muzikálně je trampská píseň skutečně odrůdou folku, a z čistě muzikálních hledisek nemá žádné ostré hranice, které by ji vyčleňovaly z kontextu folkové hudební scény.
Současně je ale trampská píseň poměrně charakteristická. Spíše tématicky, než muzikálně. Přebírá dobově charakteristické hudební směry a transponuje si je do vlastního kulturního projevu.
Z tohoto úhlu pohledu je trampská píseň dostatečně charakteristická aby snesla zaškatulkování a mohla se v kontextu soudobé folkové scény vyčlenit jako specifický žánr.

Nejrozumnější je asi ony snahy po muzikálním škatulkování pomíjet, jako pomíjíme jevy nepodstatné, a soustředit se na jádro věci: existuje-li tramping, existují zcela samozřejmě i jeho kulturní projevy. Stejně jako existují věci, které jsou nám blízké, a které máme rádi. Což řeší i zmíněný problém.
Předpokládáme-li tedy, že tramping jako kulturní fenomén existuje, lze odvodit, že si vytváří průběžně vlastní dobově kulturní artefakty, mezi jiným i tu specificky "trampskou" píseň. Že tedy trampská píseň je něco co vytvářejí lidé, ovlivnění dobově kulturními vlivy trampingu pro jiné lidi stejně ovlivněné.
Po lopatě: "trampská píseň" je to, co vytvářejí muzikálně nadaní trampové pro jiné trampy. ;o))

Historie trampské písně začíná někdy začátkem minulého století, současně se vznikem trampingu jako takového.

U kolébky trampingu stál v té době skauting, přesněji ideje jeho zakladatelů Setona a Baden-Powella. Skauting začal pronikat do českých zemí začátkem minulého století, a v dobách vzniku samostatné ČR, po ukončení 1.světové války, měl už početnou členskou základnu, organizovanou ve striktně polovojenské hierarchii podle britského vzoru.
Skauting se ideově soustředil na mládež dětského věku, a tak koncem druhého desetiletí minulého století už vznikla poměrně široká základna bývalých skautů, kteří znali podrobně ideje skautingu, ale sami už nebyli dětmi.

Těm, jako dospívajícím, už nevyhovoval přísně hierarchický režim a sociální nepřizpůsobivost organizovaného skautingu, orientovaná na mládež o deset let mladší, než byli sami.
Odcházeli tedy z tehdejšího organizovaného skautského hnutí, a protože se nechtěli vzdávat způsobu života, na který si zvykli, ani představ a idejí, které během svého skautského období získali, začali jezdit do přírody neorganizovaně, "na divoko".
V neformálních volných partách tzv. "divokých skautů" jak se jim tehdy říkalo, pronikali na různá opuštěná místa, dostupná z obcí kde bydleli, a zkoušeli si tam vytvořit vlastní životní styl, vycházející z idejí skautingu, ale neobsahující jeho omezení.

Součástí toho, proč první "divocí skauti" vyráželi do tehdy neznámé a nedotčené přírody, do lesů a skal na březích řek, byla především touha po romantice, po způsobu života, který by se lišil od jejich běžného životního stylu, ona klasická "vandrácká" touha po modrých dálkách a výrazných emocích.
Tak vznikl tramping.

A z oné emociální touhy ovlivněné skautskými idejemi se časem vyčlenil způsob života, trampská subkultura, jejíž součástí jsou i aspekty kulturní - trampská umělecká tvořivost a mimo jiné i trampská píseň.

První písně hrané a zpívané u táborových ohňů divokých skautů byly jednak převzaté lidovky a tzv. "městský" a "študácký" folk té doby, a jednak vlastní tvorba muzikálně založených kamarádů, často vycházející z importovaných hudebních motivů.
Nejstarší známá "trampská" píseň je údajně Hvížďálkova námořnicko-romantická "San Karoline" na hudební motiv jedné málo známé anglosaské písně. Vznikla (opět údajně) kolem roku 1914, a poprvé byla vydána tiskem vydavatelstvím J.Šváb v roce 1917.

S masovým rozvojem trampingu ve dvacátých a třicátých letech došlo i rozvoji specificky trampské kultury. Na přelomu 20. a 30. let začaly vycházet první tištěné zpěvníky trampských písní, a vznikaly první masově organizované trampské kulturní akce. Vznikaly i první trampské hudební skupiny (Setleři, Lišáci, Čtyrlístek, Zelená sedma, Kamarádi z Údolí děsu, ...) a některé z nich si získaly značnou popularitu.
V té době již vycházelo několik trampských časopisů, a řada dalších zaměřených na mládež měla alespoň trampskou rubriku, a tramping začal být populární i mimo velká města.
Vedle starších trampských osad a oblastí vznikaly nové, tramping se stával masovým hnutím, a kulturní hlad nových kamarádů po písních, které by vycházely z trampských kulturních představ a odpovídaly oněm zmíněným "vandráckým" touhám nutil tehdejší muzikanty i skladatele z řad trampů i sympatizujících, k tomu, aby se ho snažili kulturně saturovat.
Tak postupně vznikala celá řada těch nejkrásnějších songů, které se u trampských ohňů hrají dodnes.
Jména jejich autorů, jako Jarka Motl, Tony Hořínek, Edy Fořt, Jenda Korda, Eduard Ingriš, Pedro Mucha, Daisy Jelenová a dalších, se stala pro celé generace předválečných trampů kulturním pojmem.

Celý ten slibný masový rozvoj trampingu a jeho kultury ukončila druhá světová válka.

Obnova trampingu a jeho kulturních tradic po válce pokračovala, v závislosti na politické a hospodářské situaci poměrně pomalu. Mnoho předválečných trampů emigrovalo či zemřelo během války, skauting, jako ideový zdroj a tramping jako neorganizované hnutí byly prohlášeny za politicky nežádoucí, a zbytky trampského hnutí se na čas stáhly do jakési neveřejné ilegality.
Po pádu stalinismu v polovině 50. let došlo k určitému kulturnímu uvolnění, a v závislosti na zlepšení hospodářské situace začátkem 60. let i k druhému tzv "poválečnému" rozvoji trampingu a jeho kulturních tradic. Nastupovala další, poválečná generace trampů, a přebírala od starších, předválečných kamarádů zkušenosti, ideje, kořeny a tradice, včetně tradic kulturních. Vznikaly nové poválečné trampské osady a tramping se znovu stával masovým hnutím, vyjádřením touhy a potřeb tehdejší mladé generace.

Mezi trampingem předválečným a poválečným ovšem zela mezera široká skoro dvě desetiletí. Doba se mezitím změnila. Objevily se nové kulturní trendy a souvislosti, a mládež 60. let měla trochu jiné představy, o tom, co je z kulturního hlediska přitažlivé a zajímavé, než jejich vrstevníci z let třicátých. Převzala od generací předválečných trampů jejich kulturní kořeny, přebrala si je, a na jejich základech si vytvořila vlastní kulturu, známou jako "tramping 60. a 70. let".
Maskáče, půllitry, jeansy, battledresy a zelené košile všech odstínů s domovenkami na rukávech v oblékání, jazzové, swingové, rockové a bluegrassové hudební motivy v dobových trampských písních.
Nyjící staré předválečné songy s tklivými melodiemi o holčičkách, hvězdičkách, chatičkách a kéňu malých po vlnkách peřejí chvátajících, byly generačně zavrženy, coby přehnaně sentimentální a neodpovídající dobovým představám, a vznikl kulturní hlad po muzikálně i tématicky odpovídajících trampských písních.
Tento kulturní hlad ukojila další generace trampských hudebníků a písničkářů 60. a 70. let (Kapitán Kid, bratři Ryvolové, Navara, Šmíd, Vyčítal, Wendy, Žalman,...), a hodně tehdejší trampskou hudební kulturu ovlivnil i dobový folk (Kryl, Nohavica, Plíhal...) a dobové překlady anglosaských tradicionálů (Dubský, Mareš, Fischer).

Trampské písně vzniklé v té době se zásadně liší od předválečné produkce. Jednak vycházejí muzikálně z jiných kořenů, a jednak prezentují odlišnou životní filosofii poválečného trampingu - na rozdíl od romanticko-sentimentální, všeobjímající, důvěřivě idealistické filosofie předválečného trampingu, orientované často v duchu tehdejších intelektuálně-levicových představ o světě, je tramping poválečný drsně střízlivý, nedůvěřivý, individualisticky pragmatický a zřetelně ovlivněný anglosaskou kulturou a západní filosofií. Dobové kulturní artefakty, včetně trampské písně tyto trendy kopírují.

Od konce 70. let převzala pochodeň trampských kulturních tradic další generace trampů a znovu si celé pojetí trampingu přizpůsobila vlastním představám. V té době se původně filosoficky jednolité trampské hnutí 60. a 70. let rozdělilo na dva filosofické proudy - na "tradicionalisty", ovlivněné filosofií trampingu 60. a 70. let a jejími historickými kořeny, a na "volnomyšlenkáře" inklinující k představě trampingu čistě generačního, bez zřetelného ovlivnění historickými kulturními vlivy.

Toto filosofické rozdělení v podstatě trvá dosud. Kulturně se to projevuje diferenciací trampské kultury do dvou paralelních proudů, které se vzájemně ovlivňují.
I trampské kulturní akce se dnes dělí na "tradicionalistické" (klasickým příkladem je zde třeba právě Festival trampských písní v Horním Jelení), "hybridní" a "volnomyšlenkářské".
Dalším příkladem tohoto kulturního rozdělení trampingu konce tisíciletí je dnes už poněkud nemoderní (původem z 80. let) spor mezi tradicionalisty a volnomyšlenkáři o tom, která z trampských písní má být uznána jako tzv. "trampská hymna". Tradicionalisté prosazují historickou Kordovu Vlajku a poukazují na letité tradice, část volnomyšlenkářů preferuje Daňkovu Rosu na kolejích, protože je "moderní" a lépe vyjadřuje jejich soudobé představy o trampingu. ;o)

Co bude s trampskou kulturou a tedy i trampskou písní v nadcházejícím tisíciletí je těžké odhadnout. Závisí to na budoucnosti trampingu. Na dalších generacích. Na tom, zda budou ochotny převzít ony dnes již skoro století staré tradice trampingu a vyjít z nich, nebo je pominou jako nezajímavé a vytvoří si vlastní definici trampingu vycházející pouze z jejich momentálních generačních představ a vztahu k realitě.

Nicméně, zpívat se bude vždy, a lze tedy s úspěchem předpokládat, že písnička, ani ta "trampská" nezahyne. Stejně jako nezahyne to, co nás nutí utíkat do lesů, hor a strání, ten komprimát touhy, nadějí a romantiky, úplně stejný, jako pociťovali naši vandráčtí předkové už před mnoha desetiletími.

Hombre